Architektonické duo Ludvík Seko a Jan Schindler patří k nejstabilnějším dvojicím na české architektonické scéně. Po třiceti letech spolupráce, která začala ještě na vysoké škole, dnes vedou úspěšné studio Schindler Seko architekti a realizují projekty po celé České republice.
Co je receptem na to, že jste spolu vydrželi pracovat třicet let?
JS: Myslím, že jsme jiní. A tím pádem se doplňujeme. Máme se rádi a doplňujeme se. Jsme schopní se o něčem hádat nebo diskutovat, ale vždycky pozitivně. A Ludvík má většinou jiný názor než já.
LS: Já jsem konzervativnější, on modernější…
JS: Ale funguje to.
Neměli jste situaci, kdy byste si řekli: budu dělat něco jiného?
JS: Vůbec ne.
LS: Ne. Mohli bychom se na práci asi už vykašlat a nějak dožít, ale co bychom dělali? Práce nás baví: chodit k lidem, povídat si s nimi, chytit proces. To je pro mě radost. Já bych třeba nemusel chodit jeden den v týdnu do práce. Ale Janek? Ten tam sedí osm dní v týdnu.
JS: Přes den máme hodně jednání a já pak začínám pracovat třeba ve čtyři odpoledne. Pak se do toho dostanu a končím třeba v deset.
Rozdělení rolí v kanceláři
My společně s tímto časopisem vydáváme knihu Architekt v praxi, kde se zabýváme procesním řízením a praktickým chodem architektonické kanceláře. Jak máte vy rozdělené role při řízení kanceláře?
LS: Janek má hodně rád architekturu a navrhování. A tomu věnuje hodně času. Já zase mám rád komunikaci s lidmi, řízení a podobné věci. Nevadí mi účetnictví a faktury, nevadí mi shánění lidí. Vlastně mě to baví. Chci kancelář někam posouvat a držet ji, aby vše běželo. Janka baví sednout si, navrhovat a kreslit.
JS: Já jsem rád, že je Ludva ochotný se věnovat těm provozním a administrativním věcem. Ale máme v kanceláři i asistentku a Ludvík krásně skicuje, takže se rozhodně podílí i na těch kreativních fázích.
Jak si vybíráte lidi do týmu?
JS: Máme v týmu lidi, kteří jsou s námi třeba dvacet let. Ti mají samozřejmě trochu jiné pravomoci a vedou projekty samostatně. To je jedna parta lidí, kteří jsou s námi hodně dlouho – Petr, Luděk, Jirka, Ondra… asi 4 až 5 lidí. A potom se k nám z nějakého důvodu hlásí hodně ženy.
Čím si to vysvětlujete?
JS: Nevím, pozoroval jsem to i na ARCHIP, když jsem učil, že tam bylo víc studentek než studentů.
LS: Opravdu se k nám hlásí třeba šest holek a jeden kluk. Podle mě mladé architektky hledají zkušené architekty, od kterých se něco naučí. Mladí architekti podle mě naopak víc hledají nějakou dravou firmu, mladé kluky. U nás je to klidnější a bezpečnější.
Situace na trhu práce je ale dnes jiná než třeba před deseti lety. Cítíte, že pro nové přicházející architekty jste ti „starší, zkušení borci“?
JS: Trh práce se určitě proměnil. My nepatříme k těm cool mladým ateliérům. Jsme za ty serióznější, možná klidnější. Dnes také máme v týmu hodně lidí z ciziny.
LS: Máme v týmu sedm osm národností. A někdy je těžké vysvětlit jim české předpisy.
Co motivuje dánského architekta nebo dánskou architektku jít pracovat do české architektonické kanceláře?
JS: Většinou jsou spojeni s Prahou, protože to je krásné město. Dobře se tady žije, mají tady partnera. Praha má dnes v západní Evropě u mladých lidí dobré jméno. Třeba v Londýně je práce v našem oboru hodně stres, Paříž to samé. U nás je dobrá kombinace a přitom je to všude blízko: do Mnichova, do Berlína, do Vídně.
Zmínil jsi, že nejste cool kancelář. Jak byste tedy dnes charakterizovali svoji kancelář?
JS: Já u některých těch „cool“ kanceláří vnímám, že mají dravý marketing, ale že jejich architektonická produkce není nijak zvlášť progresivní. Překvapuje mě, že dost často navrhují konzervativní projekty. Mladší generace má ráda konzervativní věci, ale ten marketing kolem nich je víc divoký. My marketing nijak neprožíváme a spíš se soustředíme na práci a hlavně na klienty. Nechybí nám marketing: pořád máme víc práce, než zvládneme.
LS: Pro mě je důležité, že o každém projektu všechno vím. Třeba ho nekreslím osobně, ale chodím na jednání pořád jako spolumajitel naší firmy. A to klienti oceňují. Řeknou si: „Pan Seko nebo pan Schindler přišli na jednání a věnují se nám.“ A druhá věc je, že neděláme úplně nějaké super designově křiklavé baráky. Děláme věci, které fungují, a přesto mají moderní výraz a jsou dobře navržené. Naše domy mají všechno, co mají mít. Vždycky musí fungovat.
JS: Představ si to jako vrstvy v počítači; jako když jsou hladiny přes sebe. To je podobný princip našeho přemýšlení: máš vrstvy projektu od analýzy okolí, ekonomiku… a ty musíš umět poštelovat, aby to všechno do sebe co nejlépe zaklaplo. A to je dobrodružství, protože nikdy nevíš, jak to skončí. Každý dům je unikát, každé místo je jedinečné. A proto nás to baví, protože to je pokaždé něco nového. Samozřejmě nějaké zkušenosti za ty roky už máme, ale upřímně: na každém projektu se něco naučíme.
Rukopis a styl
Máte charakteristický rukopis vaší kanceláře?
JS: Doufám, že ne! Pro mě je styl taková ta šlehačka, kterou na to napatláš, abys ukázal sebe. Ale není to kostra toho domu. Já si myslím, že každý projekt by se měl dělat opravdu poctivě od nuly. Nad tím „mít svůj styl“ jsem nikdy nepřemýšlel. Možná si můžeme říct, že máme takový bílý, šedý, betonový, stříbrný styl. A k tomu se doplňují třeba nějaké kyselé barvy – červená, růžová. (směje se)
LS: Když se chceš bavit o téhle „šlehačce“, tak my neděláme takové ty hnědé, tmavé, béžové věci, co mají všichni rádi. Máme rádi spíš přírodní materiály: beton a k němu nějaké výrazné barvy.
Změnila se úroveň architektonického vzdělání a fundamentu práce architekta?
LS: Určitě se změnila. Na školách se třeba neučí už tolik kreslení nebo rýsování, ale upřímně řečeno, to až tak důležité není. Takové ty základní noty neumí každý student, ale zase umí jiné věci, které my jsme třeba neuměli.
JS: Dnešní mladí architekti umí rychle vizualizovat. Jak jsou odmalička s mobilem v ruce, tak už neumějí tolik kreslit, neumějí pořádně něco uříznout nebo vymodelovat. My pořád něco dělali, takže jsme byli možná šikovnější v ruční práci.
LS: Ale zase perfektně pracují s 3D modelem.
Pamatujete si, kdy jste poprvé udělali paradigmatickou změnu do 3D modelování?
JS: V roce 2014. A bylo to, jako když jsi přesedl z trabantu do formule jedna. Samozřejmě ses to musel učit od začátku. Ale když jsi 3D prokouknul, tak je to nástroj, který je chirurgicky přesný.
Je pro vás dalším „chirurgicky ostrým“ nástrojem virtuální realita?
LS: Určitě ne.
JS: Virtuální realita je jenom metoda zobrazení. Spíš umělá inteligence dokáže naši práci posunout, ale virtuální realita je jenom lákadlo pro lidi, kteří si nedokážou představit, že nebe je modré a tráva je zelená.
LS: Po nás ani nikdo nevyžaduje, abychom odevzdávali práci ve virtuální realitě. Ve Twin Motion si uděláme nádherné vizualizace a ani nepotřebujeme mít profesionální vizualizátory. A v podstatě to už po nás nikdo ani nechce. Profesionály na vizualizace používáme jen ve výjimečných soutěžích.
Jak umělá inteligence mění vaši práci?
JS: Zatím moc ne, ale určitě to přijde. Na technické zprávy a ty další věci okolo bude fungovat stoprocentně. Ale že by umělá inteligence za nás uměla něco navrhnout? Podle mě zatím neexistuje opravdu použitelný nástroj.
Třeba by AI mohla udělat dispozice v deseti variantách, když přijde developer, že chce prodávat bytový dům určitého typu?
LS: Nevím o tom. Zatím to asi nedokáže, ale půjde to rychle dopředu.
JS: Samozřejmě existuje parametrický design, ale i tam pořád musíš umět zadávat parametry. Ale možná se někdy spojí parametrické navrhování s umělou inteligencí a pak už to půjde samo. Ale zatím nevím, že by to někde používali.
Od studia k praxi
Vzpomenete si na lidi, kteří vás nějakým způsobem ovlivnili během studia?
JS: Za mě to byl v prvním semestru Paroubek, který postavil Hotel Praha a takové ty cihlové činžáky na Kotlářce. To byl můj první profesor a ten byl hrozně fajn. Hlavně nám v šedé komunistické realitě dával naději, že i přesto lze postavit krásný dům.
LS: V devadesátém k nám přijeli Angličané z nějaké londýnské univerzity a přivezli časopis, kde byl Santiago Calatrava. My jsme to četli a Santiago Calatrava a všechny ty jeho věci mě nadchly. A z českého prostředí asi nikdo. Mám samozřejmě nějaké kamarády profesory, ale upřímně řečeno: nic jsem se od nich nenaučil.
Když jste vyšli ze školy, pamatujete si, jak jste to měli s praxí? Chtěli jste mít svoji vlastní kancelář, nebo jste nejdřív k někomu nastoupili?
LS: Já jsem byl na praxi v Jestico & Whiles, kteří tady měli pobočku od devadesátého čtvrtého. Tam jsem pochopil, co je to komerční kancelář, která musí šlapat a makat. Termíny, metry čtvereční, tabulky. Tam jsem se naučil hodně.
JS: Já jsem byl v Berlíně od roku 1992. Ale naše první zaměstnání bylo v ateliéru A8000.
LS: Tam jsem byl šest měsíců v Budějovicích. Tam jsem pracoval a pod stolem jsem spal ve spacáku.
JS: Já si tehdy musel půjčit od mé přítelkyně peníze na jízdenku autobusem zpátky do Prahy.
„Musíš umět poštelovat, aby to všechno do sebe co nejlépe zaklaplo. A to je dobrodružství, protože nikdy nevíš, jak to skončí.“
Nakolik jsou pro vás důležité architektonické soutěže?
JS: Soutěžíme jen ve vyzvaných soutěžích a těch jsou jednotky za rok. Někdy tři, někdy pět. Myslím, že vyhrajeme třeba jednu ze šesti soutěží. Občas to je, jako když hodíš svou práci do black boxu. Porotci se rozhodnou a napíšou ti: „Nevybrali jsme vás, děkujeme, na shledanou.“ A to je samozřejmě frustrující. Já už jsem na to s Ludvíkem zvyklý, ale je mi vždy líto našich kolegů, kteří do toho dali srdce.
Pracujete pro veřejné, státní nebo městské investory?
LS: V životě jsme neudělali ani za korunu nic veřejného. Ale vím, že spousta architektů to dělá. My jsme čistě komerční ateliér.
JS: Trochu to tak vyplynulo na začátku devadesátých let, kdy spousta práce pro tenhle sektor byla spojená s korupcí. A to se mi fakt nechtělo, a tak jsem si šlapal v tom našem privátním písečku. Dnes už to tak není, státní i městské zakázky jsou košer. Ale my se jim od těch devadesátek snažíme vyhýbat.
Nechodíte tedy do soutěží typu revitalizace náměstí v nějakém městě?
LS: To vůbec. Tam se přihlásí 100 lidí do soutěže a ty nemáš žádnou šanci. Nebo je 50 návrhů a pak to stejně udělá kamarád támhle Franty. Já to zjednodušuji, ale u takové soutěže strašně plýtváš silami.
JS: Jsou soutěže, které by měly být spíš pro mladé. Ať mladí architekti můžou nabídnout svou práci a bojují o to, aby ji vyhráli. Takhle třeba kluci z Projektilu vyrostli na soutěžích.
A spolupráce v soutěžích se zahraničními týmy, což je dnes obvyklé?
LS: Tomu se také vyhýbáme. Třeba Penta ve svých soutěžích tohle posuzuje, ale my to neděláme. Vždycky jdeme do soutěže sami. Asi proto jsme nevyhráli.
JS: Honorář za takovou práci je pořád stejný a já nechápu, proč si jej architekti sami od sebe takhle rozdělují třeba na tři týmy. Pro zadavatele je to marketing.
Efektivita a změny v procesu
Změnil se za tu dobu proces toho navrhování, zrychlil se?
LS: Strašně se zrychlil. Objem práce, který před 15 lety dělal jeden člověk, dnes může dělat v trojnásobném tempu.
JS: Spíš před 15 lety tři lidi dělali jeden projekt a dnes jeden člověk dělá tři takové projekty.
JS: My máme řekněme 35 projektů živých. A na jejich zpracování nám stačí zhruba 18, možná 19 lidí. A když 15 lidí dělá třeba 35 projektů, tak to vychází.
LS: Efektivita byla před patnácti lety někde úplně jinde.
Promítá se to i do vedení kanceláře?
JS: Efektivita architektonické práce může být dnes neuvěřitelná. Samozřejmě se nabízí otázka: mohlo by na daném projektu pracovat víc lidí? Byl by ten projekt pak lepší? Podle mě ani ne. Musíš svou práci dělat tak, abys viděl přesně, co v dané fázi udělat. Aby to bylo efektivní a abys toho neudělal moc, ale ani málo. Přiměřeně energie dávat do procesu, protože víme dopředu, že naše práce bude trvat třeba pět let. V ideálním světě by na každém projektu architekt pracoval třeba rok každý den od rána do večera a vymazlil by si ho. Ale v našich podmínkách to nemá smysl, protože ty musíš tu práci rozložit vzhledem k povolovacím procesům minimálně na pět let.
LS: Efektivně brát množství práce na daný stupeň: co dáš do studie, co dáš do stavebního povolení, co dáš do tendru. Nepřehánět to a neudělat práce zase málo. Soustředit se na ty podstatné věci, které chceš. Na to, aby tvůj návrh držel pohromadě. Je důležité nedělat zbytečné věci.
Jak se změnili klienti, kteří k vám chodí?
JS: Doba je čím dál drsnější. Byty jsou čím dál tím menší, protože metr čtvereční dnes v Praze stojí klidně 250 000 korun. Klienti chtějí víc informací třeba už ve studii. A to je vlastně možné díky programům, o kterých jsme se bavili.
LS: Já cítím tlak, abychom ve studii udělali už věci, které se dřív normálně dělaly až v dalších stupních.
Délka stavebního řízení a legislativa vám architektům dnes moc nenahrává.
LS: Nevím, co ti na to mám říct.
JS: Před těmi dvěma roky jsme byli na 187. místě na světě v délce povolování staveb. Teď jsme na 150. Nepovedla se digitalizace, byl ještě větší chaos, který se teď mírně stabilizoval, protože my už výkresy netiskneme pro úřady, ale nahráváme je na ten slavný Portál stavebníka. Ale samozřejmě to není automaticky, jak to bylo myšleno. Celý princip českého povolování staveb je absurdní, protože pět let čekat na povolení je přece nelidské. To není normální.
LS: Pět let je ještě dobré. Někdy čekáš osm.
To znamená, že navrhujete dnes to, co bude reálně fungovat pro lidi za osm let.
JS: Přesně tak. Třeba projekt Docks v Praze jsme navrhovali v roce 2004 a poslední etapa se dostavěla před dvěma lety.
LS: Hotel Clarion jsme navrhovali v roce 2016 a teď se teprve dostavuje.
JS: Upřímně řečeno, domy by měly vydržet morálně déle než pár let, takže by neměl být problém postavit dům, který jsi vymyslel před pěti lety.
LS: Musíš mít ambici, aby tvoje domy byly krásné a nadčasové. Dobře udělané. A to se ukáže po 10 letech.
JS: Já mám pro sebe důležité kritérium: když ti lidi řeknou, že se jim to nelíbí, tak přesně vím, že to je dobrý barák, který se jim za 10 let bude líbit. Pro mě je to paradoxně dobré znamení, že jsem to udělal dobře.
Pracujete v zahraničí?
JS: Jen nějaké malé věci do Rakouska a Německa. A Bratislava. Ale je Bratislava zahraničí?
LS: Já trpím, už když musím jet do Brna nebo do Ostravy. Takže chci mít práci v Praze. Nejvíc šťastný člověk jsem, když jedu půl hodiny metrem tam, půl hodiny nazpátek. Nechci nikam cestovat, nebaví mě jezdit do zahraničí, protože ve vlaku nebo v autě je to ztráta času.
Aktuálně pracujete na nové budově pro centrálu společnosti ČEZ. V čem bude výjimečná?
JS: Bude na ní největší fasáda vytvořená metodou 3D tisku. Na ní spolupracujeme s Federicem Díazem a Leopoldem Barešem ze Sipralu. Vymysleli jsme modulovou fasádu o velikosti, která zatím ve světě nebyla použita.
Vedle vyšehradského mostu pak navrhujete Hotel Bay 55.
LS: To má být nejdražší apartmánový projekt v Praze, u něhož chce developer Daramis připravit to nejlepší, co je možné. Z hlediska rozměrů apartmánů, materiálů i provedení.
JS: Velkorysé vstupní prostory, haly, restaurace, wellness, přístav s loděmi. Developer chce standard na úrovni New Yorku, Paříže nebo Londýna.
Jak se koukáte do budoucnosti?
JS: Jako že jsme architekti na konci cesty? Ses zbláznil, ne? Vždyť architekt po padesátce teprve začíná stavět pořádný baráky.
LS: Myslím, že naši práci budeme dělat tak dlouho, dokud nám bude sloužit zdraví. A to zatím funguje.
JS: A taky dokud po nás klienti budou něco chtít. Nás je v kanceláři osmnáct, tak to musíme táhnout až do konce.
„Neděláme úplně nějaké super designově křiklavé baráky. Děláme věci, které fungují, a přesto mají moderní výraz a jsou dobře navržené. Naše domy mají všechno, co mají mít. Vždycky musí fungovat.“
Schindler Seko architekti
Architektonické studio Schindler Seko architekti vzniklo v roce 2012 po odchodu Ludvíka Seka a Jana Schindlera z kanceláře 4A architekti, kterou spoluzaložili v roce 1997. Dnes patří k respektovaným architektonickým studiím s portfoliem zahrnujícím především komerční a bytové projekty. Jejich současné stěžejní realizace zahrnují administrativní budovu pro ČEZ s průlomovou 3D tištěnou fasádou a luxusní apartmánový komplex Bay 55 u Vltavy.
